Začátky záchranářské kynologie v Čechách

KDE TO VLASTNĚ ZAČALO?

O poslední březnové neděli roku 1965 se ve 12.35 hodin místního času zachvěla půda rozsáhlého chilského území a během pouhých 87 sekund přestalo existovat hornické městečko El Cobre. Hliněné domky horníků z nedalekých rudných dolů se rozpadly na prach a dílo zkázy dovršila mohutná vlna, která se přivalila z protržené přehrady u Valpareisa. Mazlavé bláto navršilo na sutiny několikametrovou vrstvu, ve které zůstaly pohřbeny stovky lidí. Tiskové agentury psaly o jedné z největších katastrof Jižní Ameriky…

V Holandsku v roce 1961 byla na popud českého emigranta J. R. Tomana utvořena první mezinárodní brigáda záchranných psů. Tento specializovaný oddíl psovodů si vtiskl hned od začátku do štítu heslo „Ve jménu člověka“. Šéf této záchranné brigády psů Rudolf Toman se vydal ihned letecky do Chile, aby tam se svým německým ovčákem Dorem pomáhal najít oběti.

Zanedlouho světem prolétla zpráva, že v El Cobre pracuje fantastický pes Doro, který si zaslouží přívlastek Detektor. Doro-Detektor určoval místa zavalených nešťastníků až do hloubky osmi metrů. Všichni, kteří se na záchranných pracích podíleli, obdivovali jeho neuvěřitelnou spolehlivost. Nebylo tedy ani divu, že když Doro skončil, udělila chilská vláda tomuto psovi jedno z nejvyšších státních vyznamenání  Kříž za zásluhy.

Pokusy založit brigády záchranných psů probleskly pod vlivem chilských událostí na mnoha místech Československa. Vytvořit oficiální a všestranně vybavenou brigádu se podařilo ale pouze v Příbrami, kde vznikla 2. 5. 1968 jako státní projekt Základny rozvoje uranového průmyslu Příbram 1. čs. brigáda záchranných psů. Byla ustavena pro potřeby této instituce na jeden rok jako tematický úkol řešení ochrany horníků uranových dolů a jejím předsedou se stal šéfredaktor časopisu Internationale Hunderevue ing. Lubomír Vaníček.

V základní sestavě brigády byli pozdější první prezident SZBK ČR Zdeněk Babor, J. Hnízdil, B. Kohout, G. Pokrovskij, P. Lexa a M. Zábranský. Později přibyla další známá jména V. Schober, B. Procházka, V. Kratochvíl a současný prezident Svazu záchranných brigád kynologů ČR Vladimír Kuchta. Po roce působení byla činnost této brigády završena praktickými zkouškami psů v holandském Amsterodamu, vyhodnocena administrativně na úrovni generálního ředitelství a její činnost oficiálně ukončena.

Byly však položeny první základy tradice české záchranařiny, která věrna odkazu duchovního otce principů světové záchranářské kynologie Rudolfa Tomana začala šířit podhoubí této ideologie dále. Aktivní člen příbramské skupiny Georgij Pokrovskij vzápětí dojíždí do Českého Krumlova jako první instruktor vznikající jihočeské záchranné brigády, současně jsou zaznamenány obdobné pokusy na severu Čech a následně i na Moravě. Tyto skupiny však většinou nepřežily leckdy krkolomná administrativní rozhodnutí. Pod nejrůznějšími zastřešujícími orgány, jako Čs. červený kříž, Svaz chovatelů či Svazarm tak dožili až do revolučního roku 1989 pouze Jihočeši. Ten pak záhy přinesl i založení samostatného Svazu záchranných brigád kynologů České republiky.

Rok 1972, který je po zrušené příbramské brigádě datem oficiálního vzniku 2. záchranné brigády na území Československa v Českém Krumlově, odstartoval již trend současné existence a vývoje záchranného výcviku. Němečtí ovčáci Eddy Jipor, Perry z Marušky a boxer Luis z Jihočeských nížin se po pěti letech výcviku u ČČK stali 30. 10. 1977 prvními úspěšnými absolventy československých záchranných zkoušek, které byly poprvé v historii uspořádány v Českém Krumlově ihned po jejich začlenění do tehdejšího zkušebního řádu Svazarmu.

Od té doby zaznamenal výcvik záchranných psů obrovský rozmach a kvalitativní skok. Dostal se na platformu úzké mezinárodní spolupráce a čeští psi jsou dnes považováni za stabilní součást světové záchranářské výkonové špičky. Potvrzují to nejen stabilními úspěchy na mezinárodních kolbištích, ale především svými výkony při nasazeních v praxi, ať již v tuzemsku nebo v zahraničí. Čeští psi byli rovněž nejúspěšnější výpravou ze všech členských států mezinárodní záchranářské organizace IRO i při strašlivých událostech roku 1999 v Turecku a na Tchaiwanu, nechyběli ani v dalších letech v Řecku, v Indii nebo v Alžíru či v Íránu.                                                     (Z knihy Jaroslava Sedláka Brácha pes)